Den 34: Obavy stranou

Každý je v sobě máme. Obavy z jednoho nebo více jídel. Obavy, že se nám něco zase nepodaří. Obavy, že něčemu nemůžeme přijít na kloub. Obavy, že to nechutná tak, jak chceme. Obavy, že nám to rodina hodí na hlavu. Obavy, že nám něco nechutná, a přitom ostatní se po tom můžou utlouct.

Poznatek dne:

Obavy jsou jen a pouze obavy. Stav mysli. Dají se překonat.

Nejsnazší cesta, jak obavy překonat, je uvědomit si, který terén je pro vás tak nezmapovaný, že se do něj bojíte vydat. K čemu nemáte dost informací? Co potřebujete pochopit? Neznáma se prostě obává líp.

Dnes na sobě trochu, maličko zapracujte a posuňte se o krůček dopředu. Smažte ze své kuchařské mapy aspoň jednu malou oblast, kde doposud byla slova HIC SUNT LEONES.

První část dnešního zadání proto zní: Zamyslete se – z čeho máte tak velké obavy, že to raději neuvaříte a nedopřeje ani sobě, ani svým blízkým?

A pak přikročte k samotnému úkolu.

Úkol na dnešek:

Zjistěte si o postupu vaření (nebo o obávané surovině) co nejvíc užitečných informací dokážete.

A teď samozřejmě nemám na mysli obsah výživných látek nebo složení zastoupených vitamínů a minerálů. To se k praktickému vaření hodí asi jako Ottův slovník naučný do mrazu. Když na to přijde, dá se s ním přiložit, ale to je asi tak všechno.

Mnohem důležitější pro vás dnes bude ptát se proč, jak, čím, jak dlouho. Podívejte se někomu pod ruce na YouTube, přečtěte si kousek uznávaného kuchařského rádce, zeptejte se důvěryhodného zdroje. Pozor na povrchní rady a návody, ty často končí katastrofou. Vaším cílem je pochopení, ne slepé následování instrukcí.

Pokud se na to budete cítit, zkuste své obávané jídlo uvařit. Nikdy jindy lepší příležitost nenajdete a pokaždé se vám bude hůř přemlouvat než dnes, kdy můžete zúročit čerstvě získané informace.

Vaření ovšem není podmínkou. Podstatné je, abyste si na konci dne dokázali říct: ono to asi nebude tak strašné…

Share Button

19 komentáře

  1. Marcela flair

    3.8.2016 at 0:57

    No, milá Flo, to je hodně těžký úkol…. právě jsem jednu svoji metu překonala – poprvé v životě jsem se pustila do klasicky vařených povidel. Ale i když jsem je plnila do skleniček po půlnoci a právě si užívají „zavařovací“ lázeň (protože mi přišlo nemístné tu krásnou tmavou hmotu překlápět tak, jako to dělám většinou u džemů), vymyslím na dnešek něco jiného. Jen fakt nevím co. Mám třeba velký respekt z přípravy čerstvých mořských ryb a plodů, ale upřímně – nechce se mi kvůli nim vážit cestu do velkoměsta, a ani na to momentálně v rodinném rozpočtu není dostatečná rezerva. Hodně svých tabu receptů jsem už díky Tobě v průběhu minulých měsíců pokořila v rámci výzev speciálních nebo na FB (třeba ztracené vejce, vejce do skla, holandskou omáčku atd). Ale jak to tu teď píšu a usilovně ve své hlavě brainstormuji, už mě asi dvě další aktivity, které pro mě zůstaly dosud neobjevené, napadly. Sice píšeš, že ty nabité vědomosti nemusíme nutně přetavit do akce, ale přišlo by mi skoro i hloupé to rovnou nezkusit, pokud by to jen trochu šlo… No uvidím :-). Přeji všem pohodový den a kus odvahy a štěstí k tomu!

    • Ahoj Marcelo. Moc hezky napsaný komentář. Gratuluji k překonávání sebe sama. Povidla s láskou vařená jsou toho důkazem. Přeji hodně dalších úspěchů. Libuše

    • Marcela flair

      3.8.2016 at 23:43

      Libuško, díky. Povidla jsou pěkně pevná, budou ideální na ty dvojctihodné koláčky (jedna malá sklenička nechytla, tak jsem neudržela zvědavost na uzdě). Nakonec jsem se dnes poprala s flambováním, a dobře to dopadlo :-). https://www.instagram.com/p/BIpwjHmgS1K/

  2. Ha, něco nového. Musím to promyslet a prozkoumat.

  3. Zdravím Flo i všechny ostatní. U mé je to dneska jasné. Moravské koláčky. S kynutým těstem už nejsme takoví nepřátelé, ale jak udělám, aby mi koláčky nepraskly a tvaroh nevytekl ven? Aby povidla zůstala na koláčku a nepekla se zvlášť na plechu? Aby byly všechny koláčky pěkně stejně velké. Tak to bude úkol na dnešek.

    • Teda snad výzva nevztahuje jen na vaření, ale i pečení:-)

    • Ahoj Dančo. Tak jak to dopadlo??? Pečení je moje veliká vášeň. Peču už skoro půl století a stále mě to moc baví. Moc dobře si pamatuji svoje obavy z úplně první samostatné přípravy kynutých koláčků. U nás se jim říká „dvojctihodné“ a jsou uvnitř plněné tvarohem a navrch švestkovými povidly a sypané drobenkou. Dělávala je babička mého manžela a já se do nich úplně zamilovala (do něj jsem samozřejmě zamilovaná už dávno byla) Mockrát jsem babičce koukala tzv. pod ruku a snažila se pochytat co nejvíc. Zdálo se to tak jednoduché… ha ha ha Výsledek samostatného pečení k jídlu sice byl, ale o nějakém úžasném splynutí chutí, nadýchanosti a estetickém dojmu nemohla být ani řeč. Neodradilo mě to. Slupli jsme je tak jako tak. (Babičce a návštěvám bych je teda rozhodně nenabídla) Druhý pokus vyšel líp, třetí ještě líp a tak dál… Kdybych tenkrát měla možnost kouknout na recept a rady od Flo bylo by vše mnohem jednodušší. Babička totiž vše dělala nějak automaticky. S lehkostí, nic nevážila, neměřila.. prostě nasypala mouku do mísy, přidávala suroviny a kvásek. Pak pořádně propracovala těsto dřevěnou vařečkou a kladla velký důraz na to, že těsto musí „špitat“ (ano to je přesně ten zvuk, který těsto vydává, když se do něj postupně zapracovává vzduch při lopotném míchání- vlastně spíš nadzvedávání poměrně hustého těsta směrem k sobě a nahoru.. Bez toho by to prostě nešlo) Dnes už dávno vím, že šlo.. že je tu spousta mechanických pomocníků, kteří udělají tuhle práci za nás. Ale já snad z úcty k tradici, z nostalgie vzpomínek či z pomatení mysli vždy tyto koláčky zadělávám pěkně postaru. V míse a s dřevěnou vařečkou. Tak jako babička nic neměřím, nevážím a jen si užívám ten zvuk a pak s láskou nádherně vykynuté.hedvábné těsto rozvaluji, krájím na čtverce velikosti zhruba 5 cm a plním tvarohem (ne vaničkový, ten vyteče skoro pokaždé. Raději používám měkký tvaroh vakuově balený po 250g tzv. kostkový. Rozbalím v předstihu a nechám ho ještě alespoň hodinu na jemném sítku trochu vykapat. Pak ho dobře rozmíchám v míse s cukrem a žloutkem. (Můžeš přidat vanilkový cukr nebo na jemno nastrouhanou citonovou kůru.) Balím jako buchty. Pěkně do ranečku, poctivě smáčknout okraje těsta k sobě tak, aby nic nevytékalo. Zamotanou stranou je pokládám na vymazaný plech v rozestupech alespoň 4-5 cm od sebe a nechám je trochu nakynout. A pak používám od babičky odkoukanou a léty prověřenou fintu. Moc ráda ji prozradím a předám dál.. Vezmu kousek látky, nejlépe bavlněné a ustřihnu z něj čtverec. Velikost asi 15 x 15 cm. Do jeho středu nasypu asi dvě lžičky mouky a všechny okraje spojím nahoře. Zatočením utvořím pevnou kuličku. Na vál nasypu malou kopičku hladké mouky a do ní občas „namočím“ látkovou kuličku. Tou pak dělám do středu vykynutých koláčků důlek pro povidla. )Ta musí být tuhá. Řídká vytékají snadno a pečou se tak jak jsi napsala… vedle na plechu. No pečou… oni se spíš pálí a to není vůbec žádoucí. ) koláčky nejprve dokola potřu rozšlehaným vajíčkem s 1 polévkovou lžicí moučkového cukru a 3 pol. lžicemi mléka Důlek nepotírám, Naplním povidly Buď lžičkou a nebo stříkám ze sáčku bez trubičky – to je rychlejší a čistější práce. Navrch posypu drobenkou, trochu přitlačím a ještě nechám koláčky v teple asi 15 minut nakynout. Pak už je čeká středně vyhřátá trouba… tedy zhruba 18O stupňů. No a vůně,která se z ní pak line přiláká jistě dost pozornosti a nedovolí, aby se na ně zapomnělo.

    • Libuško, děkuji za postřehy. Koláčky dopadly na první pokus docela obstojně, vytekla tak půlka:-) Ale vím, kde byla chyba. Pekla jsem je po obědě, kdy mi obvykle synek spí. Dneska ale poplakával, tak jsem s pečením chvátala a odbíhala jsem k němu. Těsto jsem v některých případech měla moc tenké. Chuťově ale byly moc dobré. Něco jsme snědli, dostala taky švagrová a tchýně, soused na oplátku za úrodu z jeho zahrádky a pár si odnese manžel do práce. A můj „trik“ na dělání důlků – špičkou vajíčka, také ho namáčím v mouce. Hezký večer všem.

    • Marcela flair

      3.8.2016 at 23:39

      Jé, Libuško, tak krásně sepsaný postup nejde než nezkopírovat a neuložit. Tyhle koláčky se u nás ve východních Čechách, odkud pocházím, nepečou. Ale moc ráda je jím, pokud na ně narazím. Takže třeba se někdy odvážím a zkusím je i s Tvými tipy a radami. Děkuji! M.

  4. Musela jsem dlouho přemýšlet, protože můj přístup k vaření je, že nic horšího, než „za stálého míchání vyléváme do záchodu“ se stát nemůže :o) Ale při listování Floinou kuchařkou mě to napadlo – hovězí steaky. V restauraci si je moc ráda dám, ale doma na ně nemám odvahu – že nevyberu dobré maso, že ho neudělám akorát… Navíc nevím, jestli mám vhodnou pánev, vím, že teflonová je nevhodná, ale keramická? Tak jdu studovat a začnu samozřejmě Kuchařkou pro dceru :o)

  5. Ahoj Flo, díky Tobě i Marcele, která tento úkol měla dříve v týdenním úkolu ( to jsem byl ještě srab), jsem se donutil udělat holandskou omáčku. Sice jen tu jednoduchou, ale svařit víno s kořením a šalotkou, už asi zvládnu. Nebýt této výzvy, bych ještě dlouho říkal, že to nedopadne a že to počká. DĚKUJI VÁM ZA TO, ŽE JSEM TO DOKÁZAL PŘEKONAT. Ale byl to mazec, nevěděl jsem co na té plotně dělat dřív. Už si můžu říct, opravdu to není tak strašné a příště to bude lepší.
    Vím, že je to stav mysli a jsem rád, že jsem to překonal.

    • Václave gratuluji. Chce to jen dodat si odvahu a mít chuť to vyzkoušet. Jednou, dvakrát … dvacetkrát. Pak už to jde samo a ostatní jen zíraj a trochu záviděj s jakou noblesou a elegancí dokážeš z pár surovin vykouzlit takovou užasnost. A tak je to vlastně se vším. V tomhle je Flo naprosto nepřekonatelná.
      Nejen, že umí popsat skvěle recept i s postupem, ale hlavně nás dokáže posouvat k akcím a překonávání sebe sama. S lehkostí a touhou si to vyzkoušet. Měnit. Objevovat nové.
      Netuším jak to dělá, ale jsem za to moc ráda.
      Tak hodně úspěchů v tvém dalším vaření.
      S láskou Libuše

    • Marcela flair

      3.8.2016 at 23:41

      Vašku, gratuluji! Jsi stejně kabrňák a máš můj velký obdiv!

    • Vašek.K

      4.8.2016 at 0:12

      Ahoj Libuše, vítám Tě, no musím se snažit, je Vás tu pořádná přesila. Dnes nevím, komu víc poděkovat, Flo, nebo Marcele. Jen jejich zásluhou jsem udělal tu holandská omáčka. Jo a opakování je třeba. A jak jsi psala, Flo má zázračný vliv a to je moc dobře. Díky a ať se daří.

    • Vašek.K

      4.8.2016 at 0:17

      Ahoj Marcelo, moc díky, na začátečníka, by to mělo ujít. Ale je třeba to udělat pořádně. Dnes to byla ta kratší verze. A i Ty máš na tom podíl.

  6. Ahoj milá Flo.
    Po dlouhé odmlce se hlásím zpět a zdravím všechny zúčastněné prázdninové výzvy. Po zkušenostech s adventní a postní výzvou jsem zjistila, že mě to moc baví, ale také, že se ze mě nenápadně a plíživě stal vlastně „závislák“. Tak jsem si sama pro sebe slíbila, že do prázdninové výzvy naskočím až v její druhé polovině. Dnešní úkol byl pro mě těžký. Zabral mi hodně času. Pátrala jsem dlouze a intenzivně a vůbec nic – z čeho bych měla obavy připravit – jsem nenašla. Prostě je to tak, že vařím , zavařuji a peču moc ráda. Zkouším neustále nové suroviny, postupy. Ráda objevuji nové. Mám moc ráda tvoje vtipně a poctivě psané články a recepty. Hodně mě baví je pročítat s odstupem a číst všechny komentáře a tvé odpovědi. Jenže to se pak z hodinky stávají dvě, tři a často i víc. Nelituji. Jen s překvapením konstatuji. Dozvídám se tak spoustu nových informací a často se u toho dost bavím. Takže díky Flo. Děkuji i vám všem , kteří se nebojíte napsat a přeji hodně úspěchů a zábavy.
    S láskou Libuše

    • Marcela flair

      3.8.2016 at 23:38

      Libuško, chyběla jsi tu. Jsem ráda, že jsi naskočila aspoň do druhého poločasu :-). M.

  7. Děkuji všem za hezká slova. Taky jste mi chyběli… občas jsem nakoukla alespoň letmo do komentářů, abych s vámi úplně neztratila kontakt. V každém případě si ale nenechám vzít čtvrtky a čtení nových článků od Flo. Většinou se k tomu dostanu až hodně pozdě – často až v noci. To na nějaké vaření (po celém dni v kuchyni) už fakt nemám chuť. Uvařím si tak maximálně hrnek bylinkového čaje, usadím se k počítači, čtu, kochám se a hned si přípravu popisovaného receptu představuji. Moc ráda pročítám vaše komentáře i dotazy. Hodně mě to baví. Jen ten čas nějak moc rychle letí. Ostatně to je vidět z času, kdy komentář píšu.
    Takže – naskočila jsem do druhé poloviny výzvy, to jooo, ale mám moc práce a den má bohužel jen 24 hodin. Tak nezbývá, než natáhnout den a ošidit trochu noc. Marcelka moc dobře ví o čem mluvím…píšu. Jsme prostě sovy.
    Z donucení nebo od přírody. Prostě to tak je a moc toho ani měnit nechci. Jen ráno brzy vstávám a čas je neúprosný. Tak zase příště. O víkendech mi směny končí dřív. Třeba se dostanu na net i kolem osmé.. Uvidíme. Těším se na další zadání úkolů. Libuše

Komentáře jsou uzavřeny.

© 2018 Velká výzva Kuchařky pro dceru

Tato výzva je součástí webu Kuchařka pro dceruNahoru ↑